Slasti a strasti mateřství

a že před tím nežily, že až ten malý tvoreček dal jejich rozháranému životu smysl a vše je krásné, růžové, dokonalé a mateřství je to nejkrásnější, co je v životě potkalo. A aby soli v ráně ostatních nehvězdných matek nebylo náhodou málo, ještě jen tak na půl úst utrousí, že už jsou dávno na své váze, ani nevědí jak.

Když tato slova čtu, většinou mi na klíně sedí můj roční syn a za nohu mne tahá a pronikavým hláskem na hranici ultrazvukové slyšitelnosti MAMÍÍÍÍÍÍÍ vřeští ten starší, skoro tříletý.

To se jí to deklamuje šťastné mateřství, když jejímu chlapečkovi jsou čtyři měsíce a kromě plínky a prsu zatím nic nepotřebuje, řekla jsem si krvelačně a škodolibě si pomyslela, zda by podobné deklamace vydala i o několik měsíců později, až její synek bude všude lézt, všechno odevšud vytahovat, vztekat se když mu něco nedovolí. A co teprve zuby, až se budou drát ven a děcko bude mrzuté, plačtivé jako většina dětiček, které mají napuchlé dásničky od bílých perliček…

Nicméně je mi jasné, že tyto Hollywood stars mají na stinné stránky mateřství regiment sluhů, kteří za ně oddřou tuhle černou práci – ať už chlácholení při bolístkách, nebo dělání drába v pozdějším věku s proslulým „nesmíš, nechoď, nedělej….,“ o probdělých nocích nemluvě.

Taky by se mi hodil aspoň jeden pomocný člověk navíc, pomyslela jsem si trpce, když se opětovně rozvřeštěl starší syn, protože nedostal toho dne už třetího Brumíka a mladší mezitím vyházel spodní část knihovny, aby začal konzumovat stránky z encyklopedie, která kdysi stála tisíc korun.

Chladně jsem proto překročila vztekle se zmítající batole, které okamžitě přidalo na hlasitosti a přiskočila k mladšímu, abych mu zabránila v jeho demoliční zábavě. To ho samozřejmě také rozvřeštělo, aby ve vteřině sladil hlas se starším bratrem, takže vřískali stereo a nutno podotknout, že jim hlasy ladily.

A to mám nebývalé štěstí, že manžel a tatínek chlapečků je schopen a hlavně ochoten fungovat tak, jak většina otců by měla, ale málokdo to tak dělá.

Uvařila jsem si tedy kávu, toho dne již druhou, přestože do pravého poledne zbývalo ještě dost času. Míchaje svůj spásný udržovač při životě a aspoň zbytku zdravého rozumu jsem se zasnila a zavzpomínala, jaké to bylo být bezdětná, jezdit si po grilovačkách, víkendech s přáteli, koncertech, festivalech…

Jediná starost byla, zda když jsem vstala v půl jedenácté, si ještě mám dělat snídani nebo vydržím až do oběda. Chodila jsem na kafíčka s kamarádkami, kde jsme probraly chlapy do těch nejmenších detailů, svorně zanadávaly na šéfy a případně i naše rodiče a nic nám nechybělo. Oči se zavíraly únavou hluboko po půlnoci a pokud byly červené, tak jedině díky kouři z klubu.

Realita dnešního dne je poněkud jiná. Z grilovaček znám pouze fotky, víkendy s přáteli a koncerty jen z vyprávění. V půl jedenácté už mám odkrouceno čtyři, někdy pět hodin vzhůru, kafíčko s kamarádkou se podaří tak jedno do měsíce a přestože v tu chvíli bez dětí, stejně se bavíme převážně o nich.

Oči se mi sice únavou zavírají také, ale hluboko před půlnocí a jsou-li červené, nemůže za to kouř z klubu, ale probdělá noc u dětí a budíček před šestou slovy „mamí, vstávej.“ Můj nejoblíbenější televizní pořad je Večerníček, protože po jeho „Dobrou noc“ mi svítá naděje alespoň tří hodin sama pro sebe za celý den, kdy nebudu muset být při troše štěstí ani minutu za maminku.

Mám-li smůlu, pak se jeden nebo druhý s brekem vzbudí a já mám najednou utěšovací šichtu. Chtěla bych vidět Penélope Cruz jeden den na svém místě, jak by nadšeně plakala dojetím do médií o slastech mateřství. Možná by také plakala, ale z jiného důvodu. Nebo by uplatnila svou profesi herečky a stejně by nasadila šťastný úsměv číslo sedm, vycenila své bezchybně vybělené zuby a prstíčkem s dokonalou manikúrou kývla na retušéra, aby zamaskoval případné kruhy pod očima, až bude „ani neví jak“ hubnout pod drezúrou svého trenéra.

Přesto všechno ale nedám na své synky dopustit, a vše je zapomenuto za jedno „maminko, mám jád,“ packy kolem krku – většinou upatlané od bůhvíčeho – a mlaskavou pusu. Inu co. Vlasy se umyjí, nepořádek uklidí.

Děti z tohoto období brzy vyrostou, přijde puberta a já budu se slzou v oku při pohledu na puberťáka, který otáčí oči vsloup vzpomínat, jak byli maličcí a rozkošní. Do té doby mi zbývá jediné. Přežít a dožít se toho. Budiž mi mocnosti nakloněny…

Autor: Veronika Matoušková