Stříbrný Šíp – drážní perla

Nablýskané chromy, prvotřídní sedačky, delikátní roletky v oknech, zrcadla, designová světla, o tom všem si při každodenním ježdění na kolejích můžeme nechat jen zdát. Vláček s vyleštěnou červeno-stříbrnou karoserií navíc jezdí velmi svižně, tiše a pohodlně. Svým nadčasovým vzhledem se řadí mezi designérskou špičku a jen málokterý moderní návrh by ho mohl svrhnout z předních příček průmyslového designu.

Kdyby existoval Nejvyšší pan Železničář, který má na starosti všechny mašinky, musel by se při vyslovení jména Stříbrný šíp vážně zachmuřit a smutně pokývat hlavou. A to zejména díky nelehkému a vpravdě téměř tragickému osudu, který unikátní kolejový vůz provází od samého jeho vzniku. Astrologové by nám možná potvrdili, že představit jedinou vyrobenou mašinu M260.0 a slavnostně uvést do provozu dne 14. 3. 1939 bylo od začátku špatně. My dnes víme, že bez ohledu na postavení vesmírných sil to vážně tak bylo. Okupace ČSR hitlerovským Německem zářné vyhlídky Stříbrného Šípu na několik desetiletí pohřbila a nic mu nepomohla schopnost jet až 130 km/h a při 120km/h zastavit na 600 m. Prezentační jízdu Praha-Pardubice dal za 68 minut, tedy za dobu plně srovnatelnou s dnešním grafikonem.

Tím však jeho sláva pozvolna pohasínala, až velmi záhy zhasla úplně. Během války nejezdil kvůli nedostatku nafty a po válce sice jezdil, ale byl často odstaven. V roce 1953 se měl podrobit generální opravě, k té ale už nedošlo. Skončil v Šumperku, kde sloužil jako skladiště a přišel o své motory. Až na konci sedmdesátých let byl náhodně znovuobjeven členem Kroužku železničních modelářů a po určitých jednáních zařazen jako exponát do zamýšleného železničního skanzenu v České Třebové.

Spolek kolem Skanzenu však byl z vyšších míst brzy rozpuštěn a Stříbrný Šíp se přesto díky rukou pár nadšenců dočkal částečné opravy, ale okolnosti mu trvale nepřály, neboť se stále potýkal s nevraživostí rozhodujících míst, která ho zkrátka považovala za hromadu šrotu a chtěla se ho co nejrychleji zbavit. V osmdesátých letech skončil v Ústí nad Orlicí, kde pod širým nebem opět strávil deset let. Poté byl převezen do Prahy-Libně, kde však navzdory původním představám a díky personálním změnám byl odstaven na venkovní stanoviště, čímž došlo k jeho naprostému zdevastování a „oholení“, o což se laskavě postarali tamní bezdomovci. Skutečné opravy se pak rezavé torzo dočkalo až po roce 1999, dokončena byla v roce 2016. Při zkušební jízdě, dne 20. 4. 2016, dosáhl rychlosti 120 km/h, tedy o 10 km/h méně než v roce 1939.

Stříbrný Šíp se vrátil zpátky na koleje v plné kráse v roce 2017 a je třeba předeslat, že se tak stalo navzdory lidské tuposti, lhostejnosti a krátkozrakosti. Je nutné zdůraznit, že se ho podařilo zachránit zejména díky všem nadšencům, kterých se bohudík v průběhu věku vždycky pár našlo a kteří za něj po celé dlouhé roky neúnavně bojovali, stavěli se na odpor oficiálním postojům a drželi myšlenku, že pěkné věci mají přetrvat, navzdory režimům a ideologiím. Bez nich bychom místo dnešního článku našli v magazínu jen bílé místo. Jim patří velký dík.

(úvodní foto: denik.cz; další fota: redakce)