Na cestách – slovenské lázně (1)

Prudce se ochladilo, teploty spadly zhruba o 20 stupňů na nějakých 11°C a my u roztopených krbovek čekáme na slibovaný návrat léta, jak o něm Táňa Míková vášnivě večer vyprávěla. U všech svatých Aladinů, zázrak se ale nekoná. Hned následující ráno jasné, že se jižního proudění jen tak nedočkáme. Bereme mapu do hrsti a přemýšlíme, kam dál. Chtělo by to termální lázně, přichází logická úvaha a rozhodnutí záhy následuje – bude to Slovensko. Země se silnou lázeňskou tradicí, ještě dnes vidím pohlednice na babiččině kredenci – Piešťany, Bardejov, Podhájska. Tak jo. Zabalit věci na pár dní a hurá na „dé jedničku“.

No tak za tuhle dálnici by někdo zasloužil zavřít, nadávám už po pár kilometrech drkotavé jízdy, kdy je levý pruh věčně ucpaný kamionem, který rychlostí 85 předjíždí kamion jedoucí 84. Zbytek silnice je buď v rekonstrukci, nebo před rekonstrukcí a v pravém pruhu se velmi často vůbec nedá jet, aniž by člověk neriskoval poškození vozu nebo svého psychického zdraví. Napíšu na Novu, aby místo Ulice zařadili nový nekonečný seriál Dálnice, který bude mapovat naprostou neschopnost vedení této země poradit si s několika směšnými desítkami kilometrů betonu a asfaltu. Co je to za stát, kde po 80 letech budování dálnic není stále hotova třetina plánované sítě, přičemž ta část, která hotová je, se systematicky rozpadá za pochodu?

Ani oběd v brněnské IKEA nám nálady nepřidá, jídlo je na úrovni závodní vývařovny v dobách, na které bychom tak rádi už zapomněli, ale kdykoliv si pustím rádio, jsou vzpomínky stále přítomny a z českých plejlistů asi už nikdy nezmizí. Po nestravitelném obědě plném podezřelých umělohmotných chutí je nám těžko a tak kromě rozhodnutí, že „sem už nikdy“, padne další. Zastavujeme na zámku ve Slavkově na procházku parkem. Všímám si, že celé město je prakticky živo jen z „té bitvy“, která je oslavována ve všech materiálech a na všech nárožích jako něco omamně velkolepého a oslavyhodného. Překvapeně pokyvuji hlavou a marně přemítám, proč se ve Slavkově tolik vzhlíží k bitvě, která nezastavila francouzského diktátora na jeho cestě k totalitnímu ovládnutí celé Evropy a ve které jsme my byli na straně poražených. Když se britský premiér William Pitt dozvěděl o vítězství Napoleona u Slavkova, tak poručil svým služebníkům „svinout mapu Evropy. Nebudeme ji příštích sedm let potřebovat.“ Ve Slavkově se ovšem slaví a německý název Austerlitz mají dokonce v městském znaku. Každý se holt snaží k „světovosti“ prodrat, jak jen může.

(Apartmány Vlnka, Banka, Piešťany)

Naším prvním cílem jsou Piešťany. Střechu nad hlavou nám po dvě další noci poskytnou Apartmány Vlnka v obci Banka, bývalé městské části Piešťan. Přijíždíme za tmy, kde nás netrpělivě očekává recepční, co už dávno chtěla jít domů. Stylový apartmán je moc pěkný, moderní, útulný, s nápadem a jednoznačně patří k nejlepšímu ubytování letošní sezóny. Na bar přicházejí hosté, recepční musí zůstat a tak nám otevírá hotelový bazén se slanou vodou (29°C). Lázeňský pobyt začíná.

První dojmy z Piešťan jsou rozpačité. Přestože jsou některé domy opravené a hlavní třída působí příjemně, nemůžeme se zbavit dojmu, že zlatá éra tohoto místa už dávno minula. Zašlý kolonádní most, chátrající hotel Slovan nebo socialistický kulturák v rozkladu jsou v ostrém kontrastu s některými opravenými hotely a lázeňskými zařízeními. Maskovaná chudoba napadá mě při cenách jídel v restauracích, za které by se nemuseli stydět ani v Chorvatsku. Jídlo stojí běžně kolem 6-7 € (156-182Kč), polední menu se dá pořídit za 4,90 € (128 Kč). Nutno dodat, že místní jsou milí a vstřícní. Město je poměrně rychle zasekané auty a jak se přesvědčujeme i v dalších dnech, silný provoz a nedostatečná kapacita silniční sítě jsou častým problémem i všech dalších měst. Ostatně krajské a okresní silnice jsou často tak v děsivém stavu, že pověstné středočeské tankodromy jsou proti tomu luxusní výpadovky. Nějakých 20 nebo 30 km tak jedeme i hodinu, protože se přes díry a výmoly prostě nedá jinak. V lepším případě se vlečeme v koloně za nějakým náklaďákem.

Dálnice a rychlostní komunikace jsou o poznání v lepším stavu, investice zřejmě směřují hlavně sem. Slováci také mají moderní systém pořizování dálničních známek. Tu koupíte on-line pomocí mobilní aplikace „eznamka“. 10 denní vyjde na 10 € (260 Kč), roční stojí 50 € (1.300 Kč). Systém je pohodlný, rychlý a jednoduchý. Jen je třeba dát si pozor na naprostou správnost zadání SPZ. Dodatečná oprava údajů na elektronické dálniční známce je administrativně velmi náročná, navíc na ní je jen 15 minut od koupě. V praxi se tak v drtivé většině omylů platí tvrdě – koupí nové známky. V kontextu rakouského a slovenského cestování po dálnicích se nabízí otázka, jak dlouho ještě budou Češi lepit samolepky za sklo? Jestli to máme odhadnout podle stavu D1, tak minimálně ještě při oslavách 200. výročí založení republiky.

Trenčínský hrad patří dlouhodobě k mým vytouženým turistickým cílům. Svítí sluníčko a tak místo pobytu v uzavřeném lázeňském zařízení volíme vzduch a historii. Trenčín má krásně opravené historické podhradí a nahoru do kopce se celkem slušně zapotíme. Vstupné bez průvodce přijde na 5 € (130 Kč), s průvodcem o jedno víc (156 Kč). Prozíravě volíme vstupné bez průvodce a užíváme si opravdu nádherné podívané, nejen na okolní krajinu a příjemné prostředí hradu. Největším zážitkem je ale česká skupina, která na hrad dorazila chvíli před námi.

(Trenčínské panorama)

Češi, jako vždycky uřvaní, rozcapení a bezohlední. Tato vlastnost je umocněna zvlášť na Slovensku, kde se navíc chovají s jakousi podprahovou nadřazeností. Než stihnu protočit panenky, skupinka před námi rozehraje parádní partii. Polovina lidí se postaví před ceduli „začátek prohlídky“, zatímco druhá se trhá a jde navzdory protestům té první půlky šplhat do věže, přestože ta je součástí jejich okruhu a brzy by se na ní stejně podívali. První půlka je agresivní, protože nabývá dojmu, že o něco přichází, a podezírá druhou půlku z neoprávněně nabyté výhody. Druhá půlka šplhá nahoru a kochá se výhledem, načež se nad krajinou pozvolna rozproudí diskuze, kam se dál pojede. Druhá půlka se začíná názorově štěpit na ty, kteří už nikam nechtějí a další, kteří jet chtějí. Z těch, kteří jet nechtějí, se část chce usadit v restauraci a část jít nakupovat. Takže se nad úchvatným panoramatem dohadují a dohadují, přičemž to skončí definitivním rozpadem skupiny s tím, že se pak mají svolat mobily a dát se někdy navečer dohromady. Myslím, že se už nikdy nepotkají. Výstižnější obrázek o stavu české společnosti jsem patrně nemohl dostat. Děkuji.

Při sestupu z věže na ně opět narážíme. Znuděně stojí na nádvoří, strnulé pohledy do země. Slyšíme, jak průvodce začal svůj výklad skutečně zeširoka, neboť vypráví cosi o druhohorách. Velmi často odbočuje, od praještěrů se volně přesouvá k hodnocení současné vnitropolitické situace obou zemí po rozpadu federace, situaci v dopravě a důlním průmyslu. Jsem přesvědčen, že česká skupina svého jednoho eura navíc za průvodce aktuálně hořce lituje. Za svých 5 € svobodně opouštíme nádvoří a svérázný výklad, přičemž v zádech cítíme jasně formulovanou závist.

(Čachtice)

Cestou zpátky do Piešťan se zastavujeme na zřícenině čachtického hradu. Je pořád krásně, byť chladno. Trosky jsou ty nejromantičtější, jaké jsme v posledních době na cestách potkali. Výhled do údolí překrásný a na okolní kopce jakbysmet. Sledujeme pomalu zapadající slunce a užíváme si o samotě meditativní náladu, opřeni o starobylé kamení. Po všem tom ruchu a lidském pinožení je to důstojné zakončení dnešní výpravy.

(foto:redakce, úvodní foto: www.relaxuj.cz)