Čas od času se v médiích objeví průzkum veřejného mínění na téma, jaké národy mají Češi nejraději. Pokud se na tyto průzkumy podíváme s určitým časovým odstupem, jejich výsledky se nijak zásadně neliší a zůstávají prakticky neměnné. Češi ze svých sousedů nejlépe hodnotí Slováky, dále se značným odstupem vyjadřují své sympatie Rakušanům a Polákům a nejméně vřelý vztah chovají k Němcům. Je zřejmé, že tyto postoje odrážejí zejména dva faktory – historickou zkušenost a národnostní stereotypy, které mají lidé vžité a ze kterých jsou ochotni slevit jen na základě prožité osobní zkušenosti a někdy ani to ne.
Velmi zajímavým svědectvím jsou ty průzkumy, kde Češi hodnotí kromě jiných i sami sebe. Tam potom jednoznačně v oblibě vítězí (například zde nebo zde) a sami sebe mají nejraději. Chtělo by se tedy na základě tohoto vítězství říct, že na první příčce v oblibě musí stanout obrovský sympaťák, skutečný kamarád a otevřený charakter. Pokud se ale začteme do sociologické studie (Sylvie Graf a kol.: Češi a jejich sousedé: meziskupinové postoje a kontakt ve střední Evropě. Academia, Praha, 2015, 349 s.) dostáváme naprosto odlišný obrázek o hrdinovi ze stupínku vítězů. Podle autorek studie je typický Čech „psychicky labilní, snadno se nechá vyvést z rovnováhy a prožívá pocity sklíčenosti a depresivní stavy. V míře společenskosti a energičnosti je introvertem, to znamená, že je do sebe uzavřeným, málomluvným pesimistou, kterému spíše vyhovuje pomalejší tempo. V míře otevřenosti vůči novému je nevyhraněný, není jednoznačně ani novátorem, ani tradicionalistou. Neoplývá přívětivostí, je nepřátelský, neochotný pomáhat druhým, povýšený, zahleděný do sebe a necitlivý. V míře svědomitosti je typický Čech opět nevyhraněný, tj. při plnění povinností vyvíjí přiměřené úsilí.“ Je možné mít takového člověka skutečně nejraději?
Téměř posvátný vztah, o kterém je v podstatě nepřípustné veřejně hovořit ve zlém. Oba národy se pyšní vzájemnými sympatiemi, dobrým vztahem, jazykovou a povahovou příbuzností. Pokud se podíváme na tento vztah trochu blíž a bez oficiálního patosu, zjistíme, že Češi mají ke Slovákům sice nejblíž, ale je to spíš rodičovský vztah. Češi jsou Slovákům ochotni odpustit jejich „východ“, kterým jinak opovrhují, ale výměnou za to, že se od nich „bratia“ nechají patřičně zcivilizovat a „zezápadnit“. Češi stále mají pocit, že vědí líp, jak by to v Bratislavě měli dělat a proto je rozdělení státu v 90. letech stále vnímáno jako plivanec do české vlídné a starostlivé tváře. Málokdo je ochoten přiznat, že to Slováci prostě udělat museli, chtěli-li na své cestě dějinami obstát sami před sebou.
(Rakousko-Uhersko 1914)
Zlí jazykové tvrdí, že Rakušani jsou Češi, akorát hovoří německy. A skutečně, dá se říct, že podobnosti jsou tu a velké. Navíc společná historie, která pod optikou moderních dějin, už není jen o „400 letech poroby“ nebo o „Češích vězněných v žaláři národů“, je prostě vidět na každém kroku, kamkoliv k jižním sousedům vyjedeme. Stejné nádražní budovy, které vznikaly v monarchii v jednom období, stejné koňské, železniční a lanové dráhy nesoucí jméno téhož panovníka nebo třeba stejné městské bulváry. Rakušané často hledí na Čechy se stejným despektem, jako Češi na Slováky. I v rakouských očích je vidět podobná výčitka „vidíte, kdybyste se netrhli, mohli jste na tom být líp“. A do velké míry mají pravdu. Právě totiž česká upřímná snaha vyrovnat se německy mluvícím spoluobčanům ve druhé polovině 19. století vedla k obrovské hospodářské a politické emancipaci českého národa, k položení základů moderního českého průmyslu, bankovního sektoru a dynamického rozmachu českých měst. Málo se mluví o tom, že silná ekonomická pozice ČSR za I. republiky nevznikla jen tak z ničeho, na zelené louce, ale její základy byly položeny právě za císaře pána. A žije se z ní prakticky dodnes.
Poláci mají Čechy radši než oni je a nechápou to. Pokud se bavíte s Polákem, řekne vám, že pravděpodobným důvodem je rok 1968, kdy se polská armáda podílela na vpádu „spřátelených“ vojsk pod moskevskou taktovkou. Poláci si myslí, že se na ně Češi za to zlobí, že to vnímají jako zradu. Pravda je spíš taková, že Poláci jsou pro Čechy jednak východ, tudíž despekt a druhak uječený, hysterický a afektovaný národ mluvící směšně znějícím jazykem. Nutno dodat, že čeština Polákovi zní neméně srandovně. Pokud však jde o polské trhy, levné máslo, povlečení a kabelky, tam jdou náhle vzájemné antipatie stranou a vládne nadšená, sousedská shoda.
Češi mají z Němců obrovský komplex, a proto se na ně dívají skrz prsty. Dá se říct, že skoro vítají historické konsekvence, které z Čechů udělaly oběti trpící pod sousedními agresory, aby obhájili svůj „smrádek, ale teplíčko“, před úspěšným a bohatým sousedem. Ve skrytu duše ovšem Čech touží taky jezdit každých pár let v novém bavoráku, taky brát tolik, kolik v Mnichově, Hamburku nebo Frankfurtu a taky nakupovat kvalitní, ale přitom levné potraviny. Proč tomu tak v české kotlině není, je na dlouhou stať, ale jádrem českého neúspěchu a promarněných příležitostí je hluboce zažité poraženectví a skálopevné přesvědčení o bezvýznamnosti českého státu, který musí za každou cenu držet „hubu a krok“. Že tomu tak nebylo vždycky je zřejmé z pojednání Češi a Rakušané.
(www.ceskatelevize.cz)
Češi jsou ve zdánlivě nevýhodné pozici. Oproti východním sousedům jsou příliš západní a ve srovnání se západními, naopak zase dost východní a není to jen geografická hříčka. Stačí se podívat, po jakých silnicích se kde jezdí. Není třeba jiných argumentů. Směrem na východ by to od Čechů chtělo více pokory a pochopení a směrem na západ méně análního alpinismu a servility. A potom někdy snad pochopí, že záleží jen na nich, jaké to budou mít a že za ně nikdo jejich odpovědnost prostě nepřevezme. Žádný druhý císařpán už nepřijde.
(úvodní foto: ihned.cz)
Když jsme mladí a zdraví a nastěhujeme se do krásného bytu ve třetím patře bez výtahu, nenapadne nás, že jednou může nastat situace, kdy se ocitneme v pasti, odříznuti od zbytku světa. Schody se stávají nečekaným problémem.
Děsíte se přeplněného sklepa? Připravili jsme pro vás několik tipů, jak se strachu postavit a zorganizovat svůj sklep jednou provždy.
Máte platnou smlouvu na pojištění nemovitosti? Děláte jistě dobře, protože případné škody pro vás mohou být likvidační. Jako klíčové se ale ukazuje, abyste tuto smlouvu dostatečně často aktualizovali a uváděli co nejpřesnější hodnotu pojišťované nemovitosti. Jen tak se vyhnete nepříjemnému zklamání při likvidaci škody.