Jak jsme chtěli bydlet

Oslavy 100. narozenin českého státu skončily. Zatímco rachot vojenské techniky na Evropské třídě utichl, prskavá světla ohňostrojů uhasla a dějinné snímky promítané na budovy se dotočily ke svému konci, některá otevřená témata zůstávají. Ať už pro poučení nebo zkrátka jen proto, že historické paralely jsou časem opět aktuální a stojí za to si uvědomit, že s některými dnešními problémy se potýkali naši předci úplně stejně jako dnes my. Jedním z takových témat je bydlení. Opakuje se v jiných kulisách a za jiných okolností, ale potřeba bydlet je stejná po staletí a nic na tom nemění dějinné rozestupy. Jak tuto fundamentální záležitost řešili lidé v poválečné době, v nově vzniklém Československu nám představuje výstava „Jak jsme chtěli bydlet“, kterou je až do 16/11/2018 možné navštívit v Galerii Jaroslava Fragnera (Praha, Betlémské náměstí 5a). Výstavu doprovodila i stejnojmenná konference konaná pod záštitou Ministerstva pro místní rozvoj, na které řada zajímavých hostů z ČR a SR přiblížila prvorepublikové podmínky v oblasti bydlení, způsoby řešení a specifika doby.

Legislativa

Mezi prvními věcmi musela samostatná ČSR řešit samozřejmě právní rámec. Ve velmi krátké době se tak zrodily různé zákonné úpravy – dnešním pohledem trochu děsivý Zákon o zabírání bytů (1919), který mj. umožňoval obcím disponovat byty (i na úrovni místností) v soukromých rukách. Následoval zákon regulující nájemné, ustanovení Čs. bytového fondu (1919) nebo Zákon o vyvlastňování pozemků (1919). Úpravu, která umožňovala státu intervenovat na trhu s bydlením formou státní podpory (dotace a půjčky pro obce i pro občany) přinesl Zákon o podpoře stavebního ruchu (1919). Zajímavý osud psal také pražský regulační plán (dnešními slovy územní plán).

Královské hlavní město Praha s 8 historickými obvody a 216 tisíci obyvatel už potřebám První republiky nevyhovovalo a bylo zákonem z roku 1920 (účinnost 1922) rozšířeno na 19 obvodů s celkem 667 tisíci obyvateli. K tradičním pražským čtvrtím jako Malé Straně nebo Novému Městu tak byly přiřazeny okolní města a obce jako Smíchov, Karlín, Břevnov, Vršovice a další. Tzv. Velká Praha tak sice existovala na papíře, ale ve skutečnosti šlo o slepenec rozdílné úrovně i různých podmínek. Domy a ulice byly střídány polnostmi a vesnickými chalupami. Trvalo řadu let, než se vybudovala společná infrastruktura, komunikace a další. Sloužit k tomu měl i regulační plán pro Prahu, proto v roce 1920 vznikla Státní regulační komise pro hlavní město Prahu. Zajímavé je, že v 9 členné komisi měla Praha jen 3 zástupce. Regulační plán řešil stavební a strukturální záležitosti jako třeba výšku budov, uliční čáry, strukturu zástavby, podobu veřejných prostranství, komise mluvila i do stavebního řádu, ale nemluvila do architektury. Příznačné ovšem je (a tady by se dalo i říct, že typicky české), že po řadě let plán nebyl nikdy schválen a nakonec se zjistilo, že vůbec nevyhovuje nárokům na dopravu, která se během prvních několika let citelně narostla. Stejný osud stihl i stavební řád (zákon), podle c.&k. stavební úpravy se tak stavělo hluboko do První republiky.

Financování

Nově vzniklá republika samozřejmě neměla peněz na rozhazování. Národní banka Československá vznikla teprve v roce 1926, její funkci do té doby zajišťoval Bankovní úřad ministerstva financí. Emitentem oběživa se tak v prvních letech stal stát a vydával tzv. státovky. První platidla vznikla dokonce nám už známým kolkováním původních rakousko-uherských peněz. ČSR se na podpoře bytové výstavby podílela zejména půjčkami a dotacemi. Jako zajímavost je uváděna, že dotace se vztahovaly na „malé“ byty do 80 m2 obytné (nikoliv užitné!) plochy a za pomoci jedné takové dotace si bratři Čapkové postavili svou legendární dvojvilu. Jako příklad se uvádí 4,5% státní prémiová stavební půjčka z roku 1920. Stát, respektive obce také často spolupracovaly se soukromým sektorem. Nepodílely se finančně, ale poskytovaly zdarma pozemky s tím, že kladly požadavky na veřejná prostranství a hlídaly dodržování koncepce území, tedy to co v polistopadové éře u nás citelně chybí a proto se některá města, oblasti a části republiky trvale změnila v území bez vize, vkusu a ducha. Velmi exoticky pak v našich očích působí například zřízení Fondu pro státní zaměstnance ministerstev dopravy a průmyslu, ze které měla být hrazena výstavba hornických domů a domů železničářů. Financování Fondu bylo zajištěno z výtěžků loterie. První miliardy měl docílit v roce 1960.

(Galerie Jaroslava Fragnera – Jak jsme chtěli bydlet)

Družstevní výstavba

S ohledem na nedostatek financí byla družstevní výstavba velmi silným celospolečenským tématem. Diskutovala se na mnoha úrovních, jak mezi odborníky, tak v laické veřejnosti. Do družstevní výstavby a do kolektivních domů byly vkládány velké naděje. Měly být doslova motorem technického pokroku, nositelem nových řešení. Nešlo ovšem jen o technické otázky, ale zejména o společnost - lidi. Všudypřítomná snaha zajistit lidem hygienické bydlení a určitý standard vedla v liberálních kruzích k debatám, o jaký standard vlastně má jít a jakým způsobem má architektura bydlení utvářet a ovlivňovat životy lidí. Myšlenky společných jídelen, prádelen, školek a dokonce i přidružené zemědělské výroby (na polích a zahradách v okolí bytových domů) s následným prodejem v družstevních obchodech nepřišly až v dobách po únorovém převratu, ale jsou výsledkem prvorepublikových úvah. Teprve později se těchto idejí chopila levicová avantgarda, kdy byly následně zkompromitovány komunistickým režimem. Zajímavé je, že tyto myšlenky v posledních letech opět ožívají a to s nárůstem tzv. „sdílené ekonomiky“. Příkladem toho jsou různé projekty co-housingu a výstaveb formou baugruppe třeba v sousedním Německu.

Prvorepublikovými členy družstev se stávali zejména státní úředníci a střední vrstva obecně, horníci či dělníci už méně. Vznikaly tak učitelské domy (Praha, Staré město), domy zaměstnanců pojišťoven (Praha, Nusle) nebo domy pro bankovní úředníky. Jeden takový areál vznikl v Košicích – Masarykova kolonie pro pracovníky českých, slovenských a maďarských bank. 8 schodišťových sekcí do tvaru U se 48 byty se chlubilo společnou strojní prádelnou, ústředním topením a centrální správou. Nechyběly ani zahrádky, společné dětské hřiště a bazén.

Z celkového objemu družstevních bytových jednotek se jich postavilo zhruba 25% v rodinných domech, zbytek v domech nájemních a svobodárnách. Družstevní výstavba jako taková však, přes veškeré naděje a podporu, očekávání nesplnila. Nevzniklo jednotné družstevní hnutí, jenž by přineslo typizaci, standardizaci a normalizaci do stavebnictví. Nového ducha, podnětné vize a nadčasovost. Většina výstavby (samozřejmě až na výjimky) tak probíhala v nevalné hygienické a dispoziční kvalitě, bez účasti architektů a urbanistů. A to je důvěrně známý jev, který si z minulosti neseme dodnes, a nezdá se, že by to většině vadilo. Možná až jednou naši potomci prozřou a zapláčou nad promarněnými šancemi, zhyzděnými rezidenčními čtvrtěmi a nefunkčními novodobými „developerskými projekty“.

(Galerie Jaroslava Fragnera – Jak jsme chtěli bydlet)

Slovensko

Situace na Slovensku byla specifická. Je nutné si uvědomit, že až do rozpadu mocnářství mluvíme o Horním Uhrách se sídelním městem Prešpurk. Všechno dění se řídilo pokyny z Budapešti, vysocí státní úředníci se rekrutovali z řad maďarské a německé šlechty. Proto v roce 1907 přišel do Prešpurku maďarský architekt Anton Palóczy (1849–1927), aby navrhl regulační plán. Nešlo přitom o žádného nýmanda, jeho často geniální otisk nese dodnes celá řada maďarských měst. Plán pro Bratislavu dokončil po deseti letech, ale vzhledem k historickým okolnostem nebyl nikdy naplněn a upadl v zapomnění. Když však po vzniku státu přišli čeští úředníci a v roce 1928 byl na stole nový plán, nesl stopy původního Palóczyho konceptu. Je zajímavé, že z jeho vizí žije město dodnes a naskýtá se otázka, zda byl Palóczy tak geniální vizionář nebo je dispozice města tak determinovaná, že v ní prakticky nejde vymyslet nic nového.

Bratislava (od r.1919) čelila silným výzvám. Musely zde vzniknout nové vládní budovy, úřady, instituce a školy. A nebylo na ně místo. Spory o využití a celkový obraz města byly však známy už v minulosti. Když roku 1913 vyhořela židovská čtvrť v podhradí, stály proti sobě strany. Idealisté veleli k tomu postavit novou, moderní a zdravou čtvrť, ale narazili na neochotu lokálního kapitálu pustit pro takový záměr pozemky. Tento konflikt panuje prakticky dodnes. Vize narážejí na ryze komerční záměry kapitálu, malost a neochota realizovat ideály způsobila zamrzlost rozvoje území pod nějakou koncepcí.

Přes všechny problémy se díky silným osobnostem podařilo v dobách První republiky v Bratislavě zrealizovat řadu zajímavých koncepcí. Je dobré si předtím uvědomit, že tehdejší novodobá architektura učinila důležitou změnu paradigmatu – obrátila se od ornamentu k člověku. Tedy cílem nově nebylo postavit co nejzdobnější dům, ale místo, ve kterém bude člověk spokojený a bude naplňovat jeho potřeby. Razila se teorie, že architekturou se změní lidská společnost a současní sociologové by s touto myšlenkou ochotně souhlasili. Slovenská scéna nebyla tak konzervativní jako třeba ta pražská a v mnohém se nechala inspirovat velkými kongresy architektů v Bruselu a Frankfurtu.

Vznikly tak unikátní obytné soubory Unitas a Nová Doba, které plně odpovídají zmíněnému konceptu. Unitas je skupina pavlačových domů s malými byty patřící na ulici Šancová v Bratislavě a autory jsou Fridrich Weinwurm a Ignác Vécsei. Komplex byl ojedinělým příkladem funkcionalistických pavlačových domů a odrážel moderní představy o úsporném bydlení. Malé byty mají racionální dispozici založenou na obývacím pokoji s kuchyňskou nikou a příslušenstvím. Architekti původně navrhli do bytů vestavěný nábytek a lehký mobiliář z ocelových trubek, ta se však z finančních důvodů už nerealizovala. Unitas nespravedlivě zapadl a v Praze se až na výjimku (K. Teige) nedostal do podvědomí.

Nová Doba byla konstruována přelomovou metodou ocelového skeletu. Při stavbě bylo použito 55 vagónů oceli. Dispoziční uspořádání dovoluje pouze minimální styk jednotlivých bytů a vytváří dobré podmínky pro relativně izolované, nerušené bydlení, dobré osvětlení a větrání všech místností. Pokoje chrání od hluku schodiště a příslušenství bytu. Jednu obytnou skupinu tvoří 162 bytů pěti typů, které jsou seskupeny kolem osmi schodišť. Byty měly ve své době nadstandardní vybavení a kolektivní zařízení, např. ústřední prádelnu a sušárnu. Za zmínku stojí, že bytové družstvo Nová Doba přežilo všechny režimy a funguje dodnes.

Dějinné paralely

Dějiny nekompromisně potvrzují, že se v české společnosti zas tolik nezměnilo. V principu je stále nejednotná, stále zaslepená krátkodobými zájmy, oproti minulosti však neschopná produkovat vize a ideje. Kapitál je zcela neochotný sloužit, byť marginálně, nějak smysluplně veřejnému zájmu. Na druhou stranu osoby, které veřejný zájem mají hájit, vznášejí na kapitál jen minimální nebo žádné požadavky. Na straně idealistů a vizionářů chybějí osobnosti. Není koncepce, architekti a urbanisté jsou považováni za zbytečný luxus a o to, jak budou posuzovány naše ulice a tvář našich měst za desítky let, se nikdo nezajímá. Pokud už někde odborník přizván je, často vítězí touha po zviditelnění sebe sama na úkor snahy udělat lidem jejich okolí příjemnější, smysluplnější a praktičtější.

Při územním plánování je rozhodující jen zájem byznysu. Dohady, antagonismus, neschopnost kompromisu a střety různých zájmů ochromují rozvoj měst. Bratislava má nevyhovující územní plán z 90.let a odpovědní dodnes nebyli schopni shodnout se na novém. Práce na pražském územním plánu se vlečou od roku 2012 a navzdory moderní informační době se všemi jejími výdobytky, se nepočítá se schválením dříve, než v roce 2022. Tedy stejných 10 let jako za První republiky. Spolupráce veřejné a soukromé sféry prakticky neexistuje, a to v době, kdy v zahraničí vznikají na městských a obecních pozemcích ekologické rezidenční čtvrti nebo smart cities. Abychom nekončili tak depresivně – výjimky existují. Třeba Bytové domy A2, A3 v Litomyšli z dílny AP ATELIER.

Problematika bydlení po vzniku samostatného českého státu je mimořádně zajímavé penzum studijního materiálu, všechno se do článku nevešlo. Fenomén Baťa, chudinské kolonie, experimentální výstavba a další zajímavá témata čekají na své zpracování a průnik mezi širší veřejnost.

(foto: redakce)