Chorvatsko pod stanem (2)

Slovinské pobřeží měří pouhých 47 km, pláží je málo a jsou k uzoufání narvané. V Koperu, kde zastavujeme na kávu, nás vlastně zaujalo jen to. Za to ale svítí sluníčko, je vedro a po rozpačitě studeném a mokrém začátku dovolené se konečně dostáváme do odpočinkové nálady. Na istrijský poloostrov vjíždíme na přechodu Plovanija a míříme rovnou do jeho nejsevernější části – Savudrije. Místo k přespání najdeme v poloprázdném kempu Borozija (24 €), kde je dostatek travních ploch, navíc příhodně vzdálených od rozcapených karavanistů. Ti si s sebou zpravidla vozí úplně všechno od hrníčku po babičce až po satelity a solární lampičky. Kolem svých aut si pak vytvářejí autonomní území, kterému vládnou ze svých skládacích křesílek s polstrováním z Lidlu v akci a běda každému, kdo by šel jen okolo. Takový odvážlivec je důkladně monitorován a často není daleko ani k pasové kontrole. Převládají Němci, občas je k zahlédnutí italská nebo slovinská SPZ.

Stan už rozbíjíme v sehraných krocích celkem s přehledem a netrpělivě vyhlížíme okamžik, kdy v totálním bordelu věcí v autě konečně najdeme ručník a vyrazíme k moři. Ani zapadající slunce však nedodá skalnaté pláži s mořem neurčité barvy na výjimečnosti. Jsme zklamaní. Do vody se přes šutráky leze obtížně, navíc v kapse plavek zapomínám klíč od auta, na což sice po pár tempech přijdu (díkybohu!), ale s automatickým odemykáním se můžu až do konce dovolené rozloučit. Podruhé díkybohu za staré auto, které má ještě mechanický zámek na dveřích, jsme zachráněni. Kemp samotný pak už nenabízí celkem nic. Restaurace je zavřená, obchod tu nemají. Nové je sociální zařízení, sprchy bez žetonů, teplá voda teče, všude čisto. Stan konečně vyschne, ale budí pozornost jako vždy. Večeříme v nedaleké vesnici, kde si ze dvou restaurací vybíráme tu míň narvanou. Ceny jsou obludné, za smažený sýr s hranolkami dáváme 45 kun (158 Kč). V tuto chvíli ještě netuším, že na něj tváří v tvář pizzám za 60 kun a více, budu ještě s nostalgií vzpomínat.

Je překrásný, slunečný den, s blankytným nebem a my vyrážíme dál, Istrií na jih. Umag nestojí za řeč, Novigrad je příjemný hlavně schůdky a lávkami do moře a také sprchami na každém rohu. Poreč s jedinečnou Eufráziovou bazilikou je naším jednoznačným favoritem. Tady se cítíme nejlíp. Rovinj je sice na fotkách vykreslen také velmi malebně a průvodci nešetří silnými slovy o perlách Jadranu, ale možná kdysi pohádkovou realitu kazí nekonečné davy turistů z celého světa, stovky stánků se vším možným, restaurační naháněči a drastické ceny. Obědváme v Poreči, kde využíváme happy hour od 14 do 16h v rámci které je k mání Margherita průměrné kvality i chuti za 50 kun (175 Kč). V rámci shánění potravin za normálnější ceny zkoušíme supermarkety Plodine a Konzum. Neznám vlastnické pozadí těchto řetězců, ale Plodine působí moderněji, nakupuje se v něm líp a v přilehlé restauraci vaří poměrně dobrou kávu. V obou pak můžeme zapomenout na českou cenovou hladinu a to bez rozdílu. Drahá je i voda, pečivo a sýry.

(Poreč)

Čím dále na jih, tím krásnější a čistší je moře. Přesně takové, jaké člověk očekává – očistné, osvěžující a ozdravné. Šumění vln, svěží vzduch a živelná síla mořské plochy můžou být jakkoliv kýčovité, ale prostě fungují vždycky spolehlivě. Nitro ovládá nadšení stejně bezbřehé, jako modro-modrý horizont, vládne euforie a já odmítám vodu opustit, kdykoliv se do ní znova ponořím. Koupeme se po cestě několikrát, buď se vecpeme na pláž nějakého kempu, nebo zastavíme na pláži veřejné. S přibývajícím podvečerem se opět otevírá otázka, kde dneska budeme spát. Kempy se liší svou velikostí, přístupem, méně už cenou, která skoro vždycky vyjde kolem 20 € (nejvíce jsme platili 24 €, nejméně 18 € za noc). Na recepci vždy začneme vyptávacím kolečkem, pak následuje prohlídka kempu a rozhodování, zda tu zůstaneme nebo jedem dál. Některé kempy jsou tak veliké (není výjimkou i šest nebo osm tisíc lidí), že projít je, znamená slušnou túru. Záhy zjišťujeme, že nás pěší prohlídka skutečně zdržuje, protože dojít k místům určeným pro stany je často na několik kilometrů. Domlouváme si tedy rovnou, že si kemp projedeme v autě, což je po odevzdání občanského průkazu umožněno vždy.

(Mapa kempu)

Někde mají pro stany vyhrazené louky nebo rozlehlejší místa, jinde mají kemp striktně vykolíkovaný na parcely a máme na výběr třeba jen mezi třemi přesně danými čísly. Veskrze jsou všude příjemní a vstřícní, přestože je vidět, zvlášť u těch s větší kapacitou, že toho recepční mají po celé sezóně už plné zuby. Ať už je kemp malý nebo velký, jedno mají společné. Jsou poměrně plné, někde doslova nacpané. Nám zas nezbývá moc času. Popojíždíme kolem Vrsaru a blížící se soumrak dává opět najevo, že si budeme muset brzy vybrat. Neosloví nás ani přecpaný kemp Valkanela, přestože zde mají několik obchodů a velký bazén. Porto Sole projdeme už vyčerpaní a napůl mrtví a i když se naše nároky s postupující hodinou stále snižují, ani zde to nevypadá na klidně strávenou noc. Na mapě zbývá poslední – nudistický kemp Koversada.

Proti ubytování v nuda kempu bouřlivě protestuji, ale možnosti už jsou prakticky vyčerpané. Nakonec je fakt už tma, tak se jdeme zeptat, jak to chodí. Holka na recepci je vyloženě pohodářka, říká, ať se jdeme podívat. Nahota je v kempu povinná pouze na plážích, v areálu záleží na našem rozhodnutí. Souhlasím s prohlídkou a má očekávání jsou nulová, zvláště když po pár metrech narážím na první naháče vyklepávající deku, další, co večeří nebo jiné, co si jdou s holým zadkem umýt nádobí. Míjíme nahaté cyklisty, scvrklé babičky o holích nebo břichaté pány popíjející na baru. Nevím kam s očima, celé mi to přijde absurdní a neskutečné, zde se svět řídí jinými pravidly.

Pro stany je tu ale obrovská zelená louka s výhledem na nasvícenou věž kostela ve Vrsaru a PRÁZDNÁ. To nás vede k rozhodnutí, že jednu noc tady přečkáme a ráno se uvidí. Naturist park Koversada je historicky vůbec prvním zařízením tohoto druhu. Vznikl na počátku 60.let a dá se směle označit za kolébku nudismu. Jeho kapacita je zhruba 5 tisíc lidí, rozkládá se na výměře 120 ha a nabízí pláže v celkové délce 2,5 km. To všechno se ale dozvídám později. Krásně jsem se vyspal a teď řeším, jestli mám jít na záchod oblečený nebo ne. Nakonec můj vnitřní boj vyhraje strana, která je zvědavá, jaké to vlastně je, jen tak se promenádovat nahý po venku. Vyrážím tedy na Adama (věren svému jménu) a ve svém dosavadním životě už nenacházím mnoho okamžiků, při kterých bych se cítil trapněji, než teď. Záhy zjišťuji, že si mě nikdo nevšímá a že mám stále ještě přijatelnou postavu a konkurenceschopné vybavení. Na novou situaci se adaptuji poměrně rychle.

(Nudistický kemp Koversada)

Odcházíme si užít ranní koupání a sluníčko. Nahaté koupání je naprosto skvělé a navíc nehrozí, že v kapse plavek nechám zase klíče nebo peníze. V mořské vodě si připadám, jako její součást. Možná je to blbost, ale i ten kousek plavkové tkaniny vnímám nakonec jako bariéru, jejímž odstraněním se moje tělo zcela oddává slanému živlu, spojuje se s ním a sdílí s ním jakousi nevyřčenou a nepopsanou podstatu. Cítím zvláštní jednotu, prolnutí a spojení a od tohoto okamžiku se vlastně už nechci nikdy koupat ani opalovat jinak. Moje konverze na nudistu je právě ukončena.

V kempu se cítíme příjemně, je tam zvláštní klid a naprostá pohoda. Jakoby tím, že si všichni vidí do rozkroku, už bylo vše zásadní řečeno a nikdo nemá potřebu se projevovat jinak. Podstatné taky je, že není tak plný, na plážích se nemačkáme a moře je tady to nejkrásnější, jaké jsme dosud viděli. Nakonec zůstáváme dvě noci s tím, že koupání prokládáme výlety po okolí. Jedním z cílů je i vyhlídka Veliki Sveti Andel. České turisty však varujeme. Jde o pár kamenů na kopci uprostřed polí, cesta není nijak značena, často se prodíráme hustým křovím a o vysokém standardu českých turistických tras si tak můžeme nechat jen zdát. Rozhled z kopce ale stojí za to. Místo má navíc zvláštní, příjemnou energii. Prostě andělskou.

S Koversadou se další den loučím s určitou rozněžnělou nostalgií. Na „naší“ louce kolem stanu do rána vykvetly stovky žlutých kvítků, vzduch voní mořem, sluníčko hřeje tak akorát, takhle nějak musí vypadat ráj. Mám pocit, že hezčí a příjemnější místo už nepotkáme, což se nakonec ukáže jako lichá úvaha. Jde spíš o ten můj vnitřní přerod, jakési sebepřijetí, kterým jsem dokázal zbavit se předsudků a přijmout přirozenost, která pak činí člověka pokornějšího, autentičtějšího a zbavuje ho nutnosti stále o něco bojovat nebo se o něco strachovat. Pak přichází ta pravá svoboda na všech úrovních, a to je asi to největší kouzlo. Zní to až příliš filozoficky na to, že jde o to jen svlíknout plavky a jít se vykoupat. Možná ne. Každopádně to doporučuji zkusit každému, i kdyby to mělo být jen jednou za život.